Zpomaluji, zastavuji, vychutnávám
Každý den můžeme vnímat jako neopakovatelný zážitek, jako úžasné představení, které je tady jen pro nás.
V mnohovrstevnatosti poselství Něžného cirkusu mé velmi oblíbené. I když jsem ho zde poslední dobou upozaďovala před těmi velkými věcmi v životě ženy. Onen labužnický přístup k životu. K tomu úplně všednímu, každodennímu, přistupovat k němu s obřadností.
A trávit čas jen se sebou. Kratochvíle, které jsem se musela naučit a pochopit, jak moc je pro mě důležitá. Přestože moc ráda sdílím, objevení léčivého času o samotě je pro mě úžásným dárkem.
Moc ráda se vezmu na kávu a něco dobrého. Sedím a vychutnávám. Vychutnávám prostory ve kterých jsem, vůni dezertů, barvy, konzistenci na jazyku. A lidi. Jejich hlasy. Jejich výrazy, nálady. Oblečení žen. Cinkání nádobí. Cvrkot který je a přesto jde mimo mě.
Co mě nejvíc fascinuje je fakt, jak můžeme stejnou věc prožít různě. Můžu jít do kavárny ze zvyku. Protože mám den na houby, tak to tam zaplácnu něčím sladkým a zaliju to kávou, to určitě zabere. Jenže pak vyjdu ven a den je zase stejně na houby.
A nebo tam můžu jít proto, že DNES JE TEN DEN. Kdy se nic nestalo, ale já vím že už se nebude opakovat. Půjdu si tam vychutnat každou vteřinu, všechno cítit, slyšet a vnimat svoje tělo v reakci na všechno co se děje kolem něj a v něm. A pak vyjít a dívat se na svět očima diváka, pro kterého je tady ta úžasná podívaná připravená a on do ní může vstoupit a ovlivnit ji.
Jak jste na tom vy- co si vychutnáváte sami se sebou?