Jsem ta, jež pije svou první kávu s jednorožci a s nohama nahoře!
Vůbec nevím, jestli to tak bude třeba za půl roku, ale víš co? Je to jedno. Dnes můžu, dnes se mám dobře, dnes děkuju
Od té doby, co jsem přestala věřit tomu, že nic nedokážu, že nemůžu vybočovat, že se musím smířit s tím, jak věci jsou navzdory tomu, že se tak z mého života vytrácí smysl, přestat snít - a začala jsem vnímat svoje potřeby jako naprosto právoplatné, začala dělat věci tak, jak je cítím, pustit se na místa, na která když myslím, tam uvnitř se začne třepotat stovka křidélek, když jsem začala pracovat se svým strachem z nepřijetí zvenčí, dala si svoje vnímání světa jako to směrodatné, začala se moje cesta dláždit mi před nohama, houštiny se rozestupovat, a propadám se postupně méně a méně hluboko a zpět v údolí pohody jsem za cimdal kratší dobu! Ale víš co?
Funguje to jenom tehdy, když plně důvěřuju. A tak se učím důvěřovat v každém dnu, v každé situaci a děkuju za dnešek. Děkuju za to, že můžu pít svou ranní kávu na posteli, pohodlně opřená o polštář.
A víš co ještě?
Toto je fotka ze včera, řekla jsem si, jaká je to paráda, ale pak už si to poradně neprožila a hle, dneska už to nevyšlo! Tak jsem poděkovala za ranní kávu, kterou piju teď odpoledne a píšu ti svá prozření všedního dne. A je zase dobře.
A víš co? Naposled
Já jsem fakt přesvědčená o tom, že mi k tomu ti jednorožci pomáhají. Včera jsem je měla. Nosím je proto, že mě baví, že mě blaží kombinace barev. Pořad mi připomíná kdo jsem s co potrebuju k tomu, abych mohla bez nadměrné námahy plynout. A dneska jsem prakticky sáhla po černém triku a vrhala se za všemi podněty, které se zrovna ozvaly a na poledne byla vyždímaná, všechno mě štvalo. Je to banální, někdo to zvládá bez pomůcek, ale pro mě je to báječný recept na to, jak předcházet množství krizí a tvořit si laskavou přítomnost